Hádáme téměř s jistotou, že to bude to poslední číslo. Vždyť jen Kulovaných podle neúplných záznamů imigračních úřadů zamířilo k americkým břehům minimálně třináct! A co další... Hrdinové, Kalové, Sadílkové...

Na státní svátek 28. října se v Cvokařském muzeu ve Starém Rožmitále nenadále objevil pan Wayne Johnson ze Salt Lake City ve statě Utah s manželkou a přáteli. A že jede na staroměstský hřbitov vyhledat své předky a příbuzné a v muzeu se přitom něco dozvědět o historii obce.

Pan Johnson (vlevo) s manželkou a známými v muzeu

Hned nám ukázal vzorně vyvedený strom života své rodiny, která v roce 1881 začala v Americe nový život. Tehdy se z Vranovic č. p. 64 vystěhoval dvacetiletý František Folta a za mořem se oženil s Marií Hrdinovou. Ještě maminka pana Johnsona se jmenovala Foltova.

Tak to je jen jeden příklad emigrace z Rožmitálska, a to překvapivě zaktualizovaný.

V 80. až 20. letech to byli především mladí lidé, kteří houfně odcházeli z našeho chudého a zapomenutého kraje za lepším živobytím do emigrace.

V Rožmitále končily koleje, v celém regionu nebyla jediná státní silnice, větší průmysl se městu velkým obloukem vyhýbal a v brdských lesích možná doopravdy dávaly lišky dobrou noc.

Tristní situace na Rožmitálsku si začátkem dvacátých let několikrát všiml Český deník vycházející v Plzni. Například 7. září 1923 na titulní straně napsal:

„Rožmitálsko prožívá velkou krizi. Usilováno o umístění posádky vojenské, úsilí to nebylo provázeno zdarem. Rovněž tak dopadlo úsilí po oživení opuštěných arcibiskupských železáren. V roce 1922 14. srpna byla zahájena autobusová doprava na trati Mirošov – Rožmitál. Tím dostalo se celému kraji dávno touženého spojení, kterého dosud postrádal, jsa odříznut od celého kraje směrem k Plzni. Spojení toto by povzneslo velice obchodní styk, turistiku, zlevnilo by dopravu se západem a stalo se nezbytnou potřebou celého kraje. Bohužel po 14 dnech musela býti tato slibná doprava zastavena a sice pro špatný stav okresní silnice od Padrti přes Bukovou – Věšín do Rožmitálu. Státní autobusová doprava chce zříditi ještě letos autobusové spojení Příbram – Rožmitál – Horažďovice – Klatovy. Spojení toto má bezesporný veliký význam po každé stránce, obchodní nejvíce. Provedení tohoto záměru však brání nesjízdnost okresní silnice Bohutín – Rožmitál – Hvožďany, kterážto přináleží tak jako ostatní okresní správní komisi v Březnici, jejíž silnice jsou nechávány rozbité, plné výmolů, zářezů apod.

Celý kraj mezi Rožmitálem, Spáleným Poříčím a Mirošovem je beze všeho spojení s okolním krajem a jednotlivé obce mají k nádraží 5 – 6 hodin cesty. Tento nedostatek veškerého spojení má za následek úpadek hospodářský, obchod a průmysl nemůže se povznésti. V kraji rožmitálském jest nezaměstnaných kovo- a dřevodělníků 390, cvokařů 700. Nezaměstnanost trvá již dvě léta“

Roku 1923 se krizí v západních Čechách zabýval parlament. Poklesem poválečného odbytu výrobků ve všech strojírenských podnicích včetně plzeňské Škodovky až o dvě třetiny, zůstaly na dlažbě tisíce kovodělníků.

Kdopak z cvokařů ve Starém Rožmitále na snímku z roku 1915 odešel do Ameriky?

A kdo z cvokařů zaměstnaných v továrně Ferrum ve městě (snímek z doby 1. světové války)?

A z Věšína? (foto z roku 1916)

A z Voltuše?

23. listopadu upozornil poslanec Pik, že „na Rokycansku, Zbirovsku, Rožmitálsku a Hostomicku krutě řádí bída v řadách asi 1400 cvokařů, kteří již delší dobu nenalézají zaměstnání. Nesnáze západočeského průmyslu jsou zvyšovány nevýhodným položením geografickým. Západočeský průmysl leží na nejzápadnější výspě republiky, kdežto suroviny, železo a koks, jakož i odbytiště leží na východě státu. Vysoké dopravní tarify při dlouhé trati, jež jsou placeny dvakrát, a to při dovozu suroviny a dopravě hotového výrobku zpět, zatěžují cenu výrobků, takže každá soutěž na domácím trhu jest znemožněna, nebo je zaplacena snížením mzdové úrovně dělnictva.“*)

V roce 1928 si na neutěšenou situaci stěžovala arcibiskupskému velkostatku radnice v Rožmitále. Informovala, že „jakž takž vůbec sestaví rozpočet obce, na nějž neblaze účinkuje zánik průmyslu zdejšího a s tím spojené vystěhovalectví“.

Vystěhovalci s příjmením Kulovaný registrovaní na ostrově Ellis Island u New Yorku. Za jménem je rok příjezdu do USA, poté poslední místo pobytu či místo narození a v posledním sloupci název lodě, na níž připluli

V roce 1930 přijel do Starého Rožmitálu na slavnostní odhalení pamětní desky na domě Bartoloměje Sadílka Bedřich Kala, který se z obce vystěhoval v třiadvaceti letech v roce 1905. A to spolu s dalšími staroměstskými rodinami. Většina se usadila ve Spillville ve státě Iowa. (Více na stránce o R.R. Hofmeisterovi zde.)

V roce 1974 se přijela na své příbuzné ve Starém Rožmitále z Ameriky podívat paní Marie Machatka, rodem Sadílková.

Marie Machatka z rodu Sadílkových s příbuznými a farářem Miloslavem Vlkem ve starorožmitálském kostele. Z archivu Marie Minaříkové

Potomci vystěhovaných rodin Kulovaných jsou ještě i dnes přes sociální sítě ve spojení s potomky těch, jejichž předci ve Starém Rožmitálu zůstali.

A tak bychom mohli pokračovat...

Kolik různých osudů se skrývá za lidmi daleko v cizině se jmény tak typickými pro rožmitálské údolí? Vystěhovalectví na Rožmitálsku není dosud bohužel vůbec zmapované. Proto doufejme, že se najde nadšenec, který tento zajímavý fenomén probádá.

*) Citace z knihy Cvokaři, str. 62 , vydavatelství Baron 2012